Zimní radovánky

Mnozí by mohli namítat, že bílo mělo být dříve a teď už by mohlo přijít teplo, jaképak radovánky. Vždyť to přináší jenom starosti. Musíme se více oblékat, abychom nenachladli, cesty jsou zaváté a kluzké, mnohdy si i cestičku domů musíme prošlapat a vynaložit vlastní síly, vše déle trvá a krom rozehřátého krbu či teplé peřiny nás nic nehřeje. To jsou však problémy ze světa nás dospělých. Pohled dětí je zcela odlišný. Jejich výraz při pohledu na padající sněhové vločky je plný nadšení a jásotu. Neboť jim jejich radost nechceme odepřít a na sníh se dívat pouze zpoza skla oken školky, bereme na sebe profesi „rychlooblékaček“ a s dětmi odcházíme do šaten. Tam je nasoukáme do všech jejich punčocháčů, svetříků, oteplováků, nasadíme boty, čepice, šály, v neposlední řadě rukavice (u těch se obzvlášť zapotíme) a vyrážíme zdolávat ledovku, zasněžené svahy či příkopy na lopatách, vyhledávat stopy ve sněhu, válet sudy, stavět sněhuláky. Prozatímním vrcholem našich radovánek byla (podle mne) akce, kdy jsme si „snesli nebe na zem“ a to nejen v podobě andílků ve sněhu. Tvořili jsme hotová oblaka. Namodro jsme si nastříkali oblohu a do ní posazovaly vytvořené sněhové obláčky i hotová mračna. Všechny to neskonale bavilo a konečně každý mohl zjistit, jaké to je šáhnout si do mraků. A proto až za okny uvidíme padat sníh, nemračme se, jen si vzpomeňme na dětskou radost, jejich smích a i nás zaplaví vlna spokojenosti a zahřeje u srdce, když ne teplo zvenčí. Klára Herotová

Zobrazit všechny reportáže