Paní knihovnice má opičku a chodí s ní po obci

Titulek zní bulvárně, ale přísahám, je pravdivý. To bylo tak. Zavolala mi paní Kosňovská z čeladenské knihovny, jestli bychom nechtěli přijít s dětmi do knihovny. Letos už jsme tam s dětmi zavítali, ale jen když jsme šli na procházku a stavili se vypůjčit si knihu. Nabídku jsme přijali a do knihovny se vypravili. Sotva jsme se usadili, svěřila se nám paní knihovnice, že měla dnes ráno v knihovně překvapení, že jí tam po příchodu na záda skočila opička. No to určitě, říkali jsme si, to byl spíš nějaký opičí plyšák, nebo si to paní knihovnice vymyslela, ale prý ne, byla to opravdová živá opice z džungle a jmenuje se Rozárka. Tak jsme tu opičku zavolali a pak se to stalo. Mezi police a regály v knihovně přišla Rozárka. Měla hnědý kožíšek a uměla mluvit lidskou řečí. Společně jsme si prohlíželi knížky, Rozárka nám vyprávěla o džungli a o zvířatech, která v ní žijí. Děti zase vysvětlovaly, jak to chodí ve školce. Bylo to moc příjemné dopoledne. Děti ještě na cestu dostaly omalovánky, že je mají potom Rozárce do knihovny přinést a šli jsme zpátky do školky. Uplynulo pár dní a představte si, do školky nás přišla navštívit paní knihovnice a přišla s ní i Rozárka. Děti jí ukázaly, kde máme ve školce knížky, jak a s čím si hrajeme a jak obědváme. Zážitek to byl tak intenzivní, že odpoledne děti přemlouvaly rodiče, aby s nimi zašli do knihovny, protože tam má paní knihovnice tu svoji opičku. I my paní učitelky jsme nestačili zírat, protože Rozárka byla prostě skvělá a paní knihovnice nás svým nápadem a návštěvou ve školce přímo nadchla. Zkrátka knihovna není jen ticho a hromada knih, ale taky spousta zábavy.

Jana Bartošová